2. Hloupé

26. prosince 2008 v 23:52 | helix |  Do nebe se nehodím

Tak a je to tu, napsala jsem to.
V anketě vyhrála právě tahle povídka. Mě osobně se víc zamlouvá La vie est, ale je to vaše volba. Asi se mi víc zamlouvá proto, že není FF.
Povídka je věnovaná Gringer, Petře, Martě a Eli za názor napsaný do ankety. Také Orion, která napsala, že se moc těší na pokračování. A Bells, která dostala k Vánocům Stmívání a Nový měsíc, takže se od toho nemůže odtrhnout (a mě to absolutně nepřekvapuje).
Doufám, že tu bude alespoň pět komentářů. Není to ultimátum, jen doufám. Čím více zájmu, tím rychleji tu bude další kapitola, ovšem jestli se vám to bude po tomhle líbit.
Hodně si připomeneme důležité body sedmé knihy - i já jsem si musela namáhat hlavu s některými souvislostmi. Konečně dojde k obávanému sektání a nově objevený hrdina á la zloduch si zavzpomíná.
Příjemné počtení ;)
P.S. Na chyby mě upozorněte v komentářích, kde konkrétně jsou, a já to opravím. Kontrolovala jsem to, ale určitě jsem něco přehlédla.





Spánek či bdění?
Bdění. Ve spánku nejsme ostražití.
Milost či nemilost?
Nemilost. Milost znamená slabost.
Sucho či vlhko?
Vlhko. Protože sucho sympatizuje s teplem.
Mluviti stříbro či mlčeti zlato?
Mlčeti zlato. Někdy ne třeba mluvit.
Vstát či ležet?
Právě teď?
Přehodil nohy přes roh postele a tiše, bolestně zasténal. Zdály se mu jako z kamene. Podepřel se o stolek a vstal. Kolikrát byl v tomhle patře? V tomhle pokoji? Vždy jen navštěvoval spodní místnosti.
Snažil se vyplížit se jako duch, ale vrzání staré, dřevěné podlahy a bolestivé sykání, když došlápl, ho neomylně prozrazovalo. Ale už nemohl ležet. Z té postele a vůbec, z veškerého ležení už ho bolela záda.
Konečně se dostal ke dveřím. Opřel se o rámy, a co nejtišeji dokázal, je otevřel. Samozřejmě zaprotestovaly stupidním zavrzáním, které mohlo hladce vzbudit celý dům - nebo mu to tak připadalo - a on se zmohl jen na neurvalé nadávky, které se naučil od svých hlasitějších studentů. Prima, tak on už si teď povídá i s dveřmi?
Rychle od nich odklopýtal, než mu stihly odpovědět a vydal se vstříc tmě. Neměl u sebe hůlku, takže kdyby ho tady v tom neznámu někdo překvapil, byl by bezmocný. Jaká skvělá útěcha!
Konečně ho do očí praštil proužek světla a on měl chuť vítězoslavně zařvat: "Ha!", jako dítě ve školce, když si uvědomil, že to světlo je nějak moc nízko. Prima, teď ještě sejít ty schody.
Poníženě se posadil na poslední schod a nohu, která ho z absolutně neznámého důvodu stále bolela, natáhl vpřed. Zapřel se rukama a svezl se na další schod. Věděl, že teď ho tady někdo přistihnout, vyvolalo by to salvu smíchu a jemu obrovské ponížení. Pomohl by mu někdo, nebo by se na něj prostě vybodli?
Už byl až úplně dole. Chytl se zábradlí - zábradlí! Proč se ho nezachytil už nahoře? Asi už stárne.
S bolestným zavytím se vytáhl na nohy a mžoural očima do tmy. Kde může být kuchyně? Kterým směrem? Kde má hůlku? Proč si na ni pro Krista nevzpomněl už nahoře? Dříve by se bez hůlky nehnul ani na krok a teď mu to bylo v podstatě jedno.
Povzdychl si a vydal se vpřed. Přidržoval se zdí a posunoval se pomaličku dál. Omítka byla popraskaná - Weasleyovi jistě z finančních důvodů nemalovali, nebo to prostě nepovažovali za nutné. Třeba na světle omítka vypadala líp, jen na něj působila popraskaně a staře, když teď dlaněmi zkoumal její strukturu.
Pomalu strčil do skla a dveře se otevřely. Oknem prosvítalo světlo měsíce a on v tom titěrném proužku světla mohl spatřit kuchyňskou linku. Jak má ale zapálit alespoň svíčku, aniž by použil hůlku? Nejspíš tady neměli zapalovače - zaprvé, byl to mudlovský vynález. A za druhé, všichni v domě už uměli čarovat. Až teď si vzpomněl, že malá Weasleyová už vlastně dávno není malá.
Sesul se na dřevěnou židli a upřel svůj pohled z okna. Ginny Weasleyová byla vždycky chytrá studentka. A hodně důvěřivá. Na škole se proslýchalo, že chodí s Potterem. Vydržel jejich vztah stále i přesto, že byl Potter na cestách?
Matně si vzpomínal na jeho hodiny s Nebelvírem - ta třída, ve které nebyl Potter. Nebyla zrovna tichá. A pak se mu vybavila vzpomínka na Minervu Mcgonagallovou a na to, jak se ve sborovně tiše bavila s Kratiknotem o tom, že Potter si našel dívku. A pak si s hořkým pocitem uvědomil, že právě ona, Láskorádová a Longbottom se pokusili téměř před půl rokem ukrást Nebelvírův meč z ředitelovy kanceláře. Proč ho ty vzpomínky tak divně bodaly?
A tím se zase dostal k Potterovi. Jak na něj bude reagovat? Měl snad čekat, že ho Potter přijme s otevřenou náručí anebo by měl být realističtější, takže uvítání Cruciem? Podíval se vůbec Potter na jeho vzpomínky, nebo usoudil, že to nemá cenu a zahodil je? Blbost, přece se na vzpomínky musel podívat, aby věděl, co má dělat, jinak by nikdy Voldemorta neporazil. Ale jak ho porazil? Neměl se snad obětovat, zemřít?
Tak moc chtěl vědět víc, a přitom se musel spokojit s tím, že je Voldemort prostě mrtvý a tečka. Molly ani Artur Weasleyovi mu nechtěli nic říct, Molly umanutě trvala na tom, že si musí odpočinout a vypadala sklíčeně. Co všechno se stalo? Kdo všechno padl při Poslední bitvě?
Pamatoval si, že proběhl mezi těly Lupina a Tonksové. Ale kdo další? Smtunili snad kvůli nim?
Dveře se otevřely a on sebou překvapeně cukl. Kdo to jen vešel? Věděli o něm jen manželé Weasleyovi. Takže pokud to není nikdo z nich, příchozího raní mrtvice. Stejně nemohl vypadat nejlépe.
Příchozí si zřejmě ani neuvědomil, že tu není sám, a Severus si přál, aby byl neviditelný. Kdyby tak měl u sebe svou hůlku - zastírací kouzlo by bylo přímo ideální, pro tuto příležitost. Zrovna si přísahal, že svou hůlku nikdy nedá z ruky, když se rozzářila svíčka uprostřed stolu, jen pár centimetrů od jeho ruky.
Bylo to jako ve zpomaleném filmu - dívka se podívala nejdřív na něj a překvapeně uskočila, když zjistila, že není sama. A pak div nevyskočila pět metrů, když si uvědomila, kdo jí dělá společnost.
Rezavou kštici měla divoce rozhozenou na ramenou a upírala na něj své hnědé oči. A Snape, který si mohl malou Weasleyovou poprvé pořádně prohlédnout, musel uznat, že se velice podobá, Lili. Tak proto Pottera přitahuje? Protože je stejná jako jeho matka? Krásou se jí vyrovnat nemohla. Ale vlasy měla rozhodně stejné. Ale ty oči mu připomínaly spíš někoho jiného. Setnul ruce v pěst.
Její oči se rozšířily překvapením. Pak byla šokovaná a nakonec se jí v obličeji odrážela nevěřícnost.
"To je dobrý vtip."zamumala. "Máš pravdu, Bille. Ale nevím, jestli to bude k smíchu, protože z tohohle dostane George spíš infarkt, než záchvat smíchu."
Snape na ni vyvalil oči. Považuje to za vtip? Proč mu říká Bille? A proč jmenovala jen jedno z dvojčat? Něco mu tam nehrálo.
"Ehm… já nevím, jestli je to vtip, slečno Weasleyová. Kéž by byl." Odpověděl. Bohužel, dlouholetá praxe se ukázala - už nedokázal být jemný a milý. Moc dobře se ukazovaly ty doby, kdy na studenty křičel a házel na ně nerudné pohledy. A protože to byla jeho studentka, tak mu udržet si příjemný a poklidný tón dělalo potíže. Díval se na ni teď jinak - ne jako na studentku, které téměř šest let pil krev, ale na někoho, kdo bojoval v poslední bitvě.
Ukázala na něj prstem a pokývala hlavou.
"Jsi vážně přesvědčivý. Byla bych řekla, že takové divadlo dokáží zahrát jen George s… Zkrátka to asi máme v krvi."
Proč se vyhýbala nazvání jménem druhého dvojčete?
Vstal. Nesnášel, když musel někoho uklidňovat. Už s Lili mu to dělalo potíže, a teď, když někoho uklidňoval už před mnoha lety… vlastně uklidňoval jen Voldemorta. A tomu stačilo přislíbit například vydaření jeho plánů, namíchat mu povzbudivý lektvar nebo snad detailně popsat nějakou sadistickou vraždu. Tedy ne, že by to zkoušel, ale viděl mu přimo do duše. Do myšlenek.
Ušklíbl se.
"Slečno Weasleyová, já vážně…"
"Co tu děláš tak pozdě, Ginny?"
Musel se kousnout do rtu, aby nevykřikl. Zaprvé se lekl; v té temnotě si zvykl na ticho a klid. A za druhé ten hlas moc dobře poznával.
Co mu ale zbývalo? Jednou se potkat museli. Teď klepne buď jeho anebo Pottera.
Využil pár vteřin šoku svého bývalého studenta a pořádně si ho prohlédl. Naposledy si ho mohl pořádně prohlédnout v Chroptící chýši, ale tam mu byl Potterův vzhled jaksi ukradený. Zdálo se, že se vůbec neměnil; propaloval ho očima, ale teď už ne s takovou nenávistí, jako tehdy na astronomické věži, ani s tou podivnou směsicí zadostiučinění a lítosti, která ho překvapila v Chroptící chýši. Teď vypadal velice vylekaně.
"Vy…" Potter na něj ukázal prstem a rozmýšlel se, jak se má zachovat. S tak příjemným setkáním zřejmě nepočítal.
"No tak Pottere, ještě jste neslyšel, že prstem se neukazuje?" Ta slova z něj vylétla dřív, než se stihl zarazit. V Potterově případě vždy jen jízlivost, jízlivost a zase jízlivost. Asi s tím musí začít něco dělat.
Ginevra se zamračila. Zřejmě už začínala pochybovat o tom, že je to její bratr.
"Vy jste mrtvý." Namítl Potter hloupě a nespustil ruku dolů. Severus uhnul pohledem, jako kdyby ho ty zelené oči mohly popálit.
"To je velice lichotivé, Pottere." Odpověděl chladně. Přece se s ním nebude cukrovat, no ne?
"Nagini vás zabil, a… byl jsem u vás! Viděl jsem vás umírat!"
"Samotného mě překvapilo, že nejsem mrtvý."
"Ale jak to? Vždyť… vždyť pohřbili vaše tělo…"
"Někdo zřejmě udělal kopii."
"Ale proč by to dělal?" Pokračoval Potter.
Severus se neubránil úšklbku.
"Někdo mě zřejmě má rád, Pottere."
Harry se taky ušklíbl.
"O tom velice… řekněme, že jsem to ani nečekal."
Severus se nasupil.
"Já vám zachráním krk a vy budete drzý?"
"Šest let praxe."
Vztekle funěl a moc si přál mít u sebe hůlku. Nebo vlastně ne - asi by si něměl zahrávat s někým, kdo přemohl Voldemorta.
Blbost, tady vůbec nešlo o to, že by byl Potter nějak extra chytrý. V černé magii jsem lepší. - To se máš tedy čím chlubit, řekl posměšně hlásek v jeho hlavě.
"Co kdybychom se posadili a dali si čaj, všechno probrali?" Navrhla malá Weasleyová s nadějí v očích. Zřejmě nechtěla, aby musela seškrabovat naše zbytky ze stěn kuchyně.
"Nemám náhodou přinést vonné svíčky?" zamumlal jsem tak tiše, že mě nemohli slyšet. Noha už mě pořádně bolela a tak jsem ten návrh uvítal. Jen ten čaj bych neriskoval.
Potter se posadil až na druhý konec stolu a stále ze mě nespoušetl oči, jako kdyby čekal, že kouzlo vyprchá a bude tady sedět někdo jiný, že se probudí nebo se rozplynu jako pára. Ostatně, on mohl alespoň doufat.
Weasleyová se mu posadila po boku a křečovitě mu svírala paži, aby ho mohla strhnout zpátky, kdyby se na mě chtěl vrhnout. Doufala snad, že se Potter semnou vypořádá ručně?
Nejlepší na tom bylo, že Potter se semnou neměl důvod prát žádným způsobem. Ale možná chtěl jen dát do nosu své fantazii. Jejich posed mi nesmyslně připoměl Lili a Pottera staršího, takže jsem se znechuceně podíval jinam.
"Poslouchám." Informoval mě Potter.
"Já vlastně ale nevím, co chcete slyšet, Pottere." Řekl jsem popravdě a upíral oči na vzor ubrusu na stole, aniž bych vnímal, jak vypadá. "Vlastně ani nevím, jak se to stalo, kolikátého je. Vzbudil jsem se v nějaké… chatě a nějaká ženská mi oznámila, že mě vynesla od mrtvých a zkopírovala moje tělo, aby mě nehledali…"
"Jak poznala, že jste naživu?" přerušil mě Potter.
"Jed hada Naginiho druhu jen dočasně paralizuje, ovšem s tím účinkem, že vypadáte jako mrtvý. Není to moc rozšířené. Vlastně, kdyby se Voldemort…" Weasleyová sebou trhla. "… nerozhodl odejít tak rychle a Nagini mě kousal o pár vteřin déle, asi bych to nepřežil."
"A vy jste se prostě sebral a odešel?"
"Ano."
"Vyléčila Naginiho jed?"
"Ne tak docela. Ale asi ano, ještě jsem to nějak nezkoumal."
"Nerozumím."
Co jsem od vás také čekal.
"Nevěřím, že by účinky jedu dokázala potlačit během čtyř dnů."
Potter přikývl a nad něčím přemýšlel. Napadlo mě, že bych mohl zkusit nitrozpyt, ale asi by to ničemu neprospělo. Vlastně jsem nevěděl, jestli chci vědět, co si o mně teď Potter myslí.
"Teď vy, Pottere."
Překvapeně zvedl hlavu.
"Chci vědět, jak jste porazil Voldemorta."
Potter si vyměnil vzduch v plicích a v duchu si formuloval slova.
"No… když jsem si prohlédl vaše vzpomínky," hodil po něm zvláštní pohled a Snape si bolestně uvědomil, co všechno obsahovaly. " vydal jsem se do Zapovězeného lesa za Voldemortem. A Voldemort mě prostě zabil."
Snape pozdvihl obočí.
"Setkal jsem se s Brumbálem…"
"Mluvíte z cesty, Pottere."
"Ne, já se doopravdy setkal s Brumbálem. Všude byla mlha a bílo a mě to připadalo jako nádraží Kings Cross. Brumbál mi vysvětlil… byl jsem sedmým Voldemortovým viteálem. A směl jsem si zvolit, jestli zůstanu, nebo se vrátím zpět."
"Vrátil jste se zpět." Hádal Snape a Potter přikývl.
"Voldemort zřejmě také na nějakou dobu ztratil vědomí. Tak trochu jsem si hrál na mrtvého a… Voldemort poslal Narcissu Malfoyovou, aby zkontrolovala, jestli jsem naživu."
Snape překvapeně zamrkal.
"Ona kvůli vám lhala? Jen tak?"
"Zeptala se, jestli je Draco na hradě. Pak řekla, že jsem mrtvý." Na chvíli se odmlčel. "Zřejmě usoudila, že na hrad se dostane jen ve slavnostním pochodu Smrtijedů. Voldemort přiměl Hagrida, aby vzal mé tělo a vyšli jsme před hrad." Další chvilka mlčení a Potter teď sledoval stejné místo na ubruse, jako Snape. "Voldemort tvrdil, že mě zabili, když jsem se snažil utéct z bitvy. Chtěl, aby všichni viděli, že jsem mrtvý. Ale Nevill vystoupil z řady a… a myslím, že řekl něco, že Voldemort je lhář."
Snape byl upřímně překvapen. Nikdy by od Longbottoma nic podobného nečekal. Jeho otec byl v řádu a byl velice odvážný, ale jeho syn byl pomalejší, hloupější a bojácný.
" Voldemort mu nabídl nastoupení do jeho řad. Když Neville odmítl, Voldemort mu zapálil klobouk na hlavě…"
"Jaký klobouk?"
"Moudrý klobouk."
"Nejste dobrý vypravěč."
Potter jeho poznámku ignoroval a pokračoval. "Voldemort tvrdil, že už nebude žádné rozřazování do kolejí; v Bradavicích pod jeho velením měli studovat jen studenti s čistou krví. Neville ale Nebelvírovým mečem přesekl Naginimu hlavu; Voldemort už nepovažoval za nutné, chránit svůj poslední viteál nějakými kouzly."
Snape se zamračil.
"Jak Longbottom věděl, co má dělat?"
"Já vám to neřekl? Když jsem odcházel do lesa, řekl jsem Nevillovi, že za každou cenu musí zničit Voldemortova hada." Odpověděl Potter. Snape kývl a gestem ho pobídl, aby pokračoval.
"Vodemort se rozzuřil. Začal kolem sebe metat kletby, ale na nikoho neůčinkovaly. Všichni byli díky mé oběti chráněni stejným kouzlem, jakým jsem byl chráněn já, díky mé matce." Střelil po Snapeovi pohledem a jemu to připadalo jako pohled otce na manžela své dcery. " Vykradl jsem se s neviditelným pláštěm od Hagrida z náruče a prodral se až do hradu. A tam jsme se s Voldemortem střetli." Zkrátil Potter.
"Jak?" Byl zvědavý.
"Voldemort měl Bezovou hůlku a já hůlku Draca Malfoye. Protože vy jste byl s Brumbálem na jeho smrti domluvený… Voldemort se zkrátka mýlil. Vy jste díky té domluvě Brumbála o hůlku nepřipravil - a protože Malfoy měl Brumbála ve skutečnosti zabít, hůlka připadla jemu. Já jsem v Malfoy Manor při strřetu s Bellatrix a vůbec, prostě s Malfoyovými…"
"Co jste dělal v Malfoy Manor?"
"Nějak jsem si neuvědomil, že Voldemortovo jméno je tabu. Přišli na nás a odvlekli nás tam. V cele se objevil Dobby a odvedl Lenku, Deana, Griphooka a Olivandera. Já s Ronem jsme se vydali pro Hermionu, Bellatrix ji mučila. Chtěla vědět, jak jsme se dostali k meči." Zase po něm střelil pohledem.
"Co jste jí řekli?"
"Řekli jsme jí, že ten meč, co máme my, je jen kopie a že pravý je v jejím trezoru."
"Nechtěla si to ověřit?"
"Griphook pro nás lhal."
"Dobře, teď jak Bezová hůlka připadla vám."
"Když jsme se vydali pro Hermionu, všimli si nás a došlo ke střetu. Vytrhl jsem Dracovi z ruky dvě hůlky; jeho vlastní a Bellatrixinu. Dracova hůlka mi přišla vhod, ta Trnková mě neposlouchala."
"Přirozeně. Co se stalo s vaší hůlkou?"
"Zlomila se mi v Godrikově dole."
"A co jste dělal v Grodrikově dole?"
"S Herminou jsme pátrali po viteálech."
"Hloupé."
"Já vím."
"Jak se vám zlomila ta hůlka?"
"Když jsem byl u domu mých rodičů, přišla k nám Batilda Bagshotová. Napadlo mě, že k ní mohl Brumbál schovat meč…"
"To bylo tedy ještě předtím, než jsem vám ho strčil přímo před nos."
"Ano," přitakal Potter. "Šli jsme k ní domů…"
"Velice, velice hloupé."
"Šli jsme k ní domů a ona řekla, že by semnou chtěla mluvit o samotě. Hermiona čekala v obýváku…"
"Kde byl Weasley?"
"Trochu jsme se chytli."
"Odešel od vás?"
"Napůl."
"Tak co se stalo, když s vámi Batylda chtěla mluvit o samotě?"
"Odvedla mě nahoru do ložnice. Napůl už jsem viděl skrz Voldemortovu hlavu, jak s ním Nagini komunikuje…"
"Nagini?!"
"Přeměnila se v Naginiho. Ona byla Nagini." Při té vzpomínce se otřásl.
"Nebylo vám divné, že mluví hadím jazykem?"
"Ona skoro nemluvila, aby ji Hermiona neodhalila. Mě to ani tak nepřišlo."
"Velice, velice hloupé."
"Zkrátka… Hermiona tam vtrhla a Nagini nás měl zdržet. Začal po nás máchat ocasem a mě kousl do paže. Hermiona vystřelila nějaké kouzlo, to se odrazilo od zdi a zničilo mou hůlku."
"Jak jste se odtamtud dostali?"
"Unikli jsme pár vteřin před tím, než se dostavil Voldemort. Už nás viděl se jen přemisťovat."
"Jak to víte?"
"Byl jsem v jeho hlavě."
"Hloupé."
"Vím to!" Nasupil se Potter.
"Tak a teď k souboji s Voldemortem. Jak reagoval?"
"Nijak zvláštně. Chvíli jsme diskutovali a pak na mě vyslal Avada Kedavra. Má hůlka mě ale nemohla zabít. Chytil jsem ji a kouzlo se odrazilo proti němu."
Snape se na okamžik zamyslel. Asi by neměl vytahovat moc podrobností. Možná to na něj udělalo dojem, ale nechtěl to na sobě dát znát.
"Kde je teď Bezová hůlka?"
Potter si ho změřil pohledem a nejspíš se rozhodoval, jestli mu věřit. Weasleyová, která až doteď jen mlčela a poslouchala, slabě kývla.
"Vrátil jsem jí Brumbálovi do hrobu."
"Vy máte Dracovu hůlku?"
"Ne, mám svoji."
"Vždyť se vám zlomila!" Namítl netrpělivě. Proč nemohl Potter vše vysvětlit na rovinu?
"Bezová hůlka to zase napravila." Sáhl si do kapsy a vytáhl na důkaz svou hůlku. Nevypadala poškozeně.
Nastalo ticho přerušované jen vrzáním starého dřeva a tichým vydechováním všech tří. Weasleyová zírala někam z okna a Snape si musel všechno promyslet. Měl na jazyku miliony otázek. Potter dnes jen tak spát nepůjde.
"Řeknětě mi něco o zničení viteálů. Jak jste věděl, že je máte ničít mečem? Jaké jsou to viteály a jak jste k nim přišli?"
"Na sbatbu Billa a Fleur dorazili Smrtijedi. Já, Ron a Hermiona jsme se přemístili pryč. Hermiona je skvělá, už měla zbalené i naše věci. V jedné kavárně na nás ale přišli Smrtijedi - bylo to právě proto, že jsem řekl Voldemortovo jméno. Změnili jsme jim paměť a vydali se na Grimmauldovo náměstí…"
"Zkraťte to."
"Trochu jsem se porozhlédl po domě, a když jsem vycházel ze Siriusova pokoje, všiml jsem si dveří do pokoje jeho bratra. Měl tam jmenovku - R. A. B."
"Jaký R. A. B?"
"Ten falešný medailon."
"Cože?" už ho to začínalo štvát.
"S Brumbálem jsme se na konci šestého ročníku vydali pátrat po jednom z viteálů. To proto jsme byli na Astronomické věži."
"Tak tohle jste dělali ty hodiny zamčeni v ředitelově pracovně? Bavili jste se o viteálech?"
"Brumbál mi trochu osvětloval Voldemortvu minulost." Přikývl Harry. "Vydali jsme se do jeskyně…"
"Jaké jeskyně?"
"Tom tam jako malý rád šikanoval děti ze sirotčince."
"Sirotčince?"
Potter si povzdychl. Zřejmě ho Snapeova nevědomost unavovala.
Weasleyová si zívla. Potter se k ní otočil a jeho výraz náhle zněžněl.
"Jdi spát, Ginny." Řekl jí jemně.
"Asi jo, stejně už to znám nazpaměť." Usmála se a políbila Pottera na čelo. Pohladila ho po rameni a odešla z kuchyně, bylo slyšet jen slabé cvaknutí dveří, když zmizela ve tmě.
Bolestně si uvědomil, co mu to připomělo. Zavřel oči a na chvíli v myšlenkách Pottera opustil…

"Jdi spát, Lili," navrhl jí jemně, když rudovláska už alespoň po páté zívla.
Rázně zavrtěla hlavou a přitáhla si knížku zase zpátky k sobě.
"Ne, musíme to dodělat. Jak by to vypadalo, kdybys to dodělal sám?"
Přimhouřil oči.
"Nevěříš v mé lektvarové schopnosti?" zeptal se naoko uraženě.
Zasmála se. Její zvonivý smích ho zahřál u srdce. Bylo to, jako kdyby ho zasáhla ohněm nažhaveným štítem. Její smích bylo jako vynořit se z vody. Ona byla jeho kyslík, jeho důvod žít.
"Samozřejmě že věřím, ale byla by to děsná potupa. Smál by ses mi." Řekla usměvavě a tvrdohlavě popadla brk a naškrábala na pergamen další zápisek.
"A když ti odpřísáhnu, že se smát nebudu?"
"Nevěřím ti."
"Zkus to."
"Ne. Ani nechci jít spát."
"Musíš se vyspat. A řeknu Křiklanovi, že jsi tři čtvrtě z toho napsala ty."
Zamračila se.
"Nechovej se jako gentleman, Severusi. Kvůli mně to dělat nemusíš." Řekla vážně. Byla od něj tak blízko… Její pohled ho hladil po tváři a on cítil, jak rudne. Byla tak blízko, že cítil její vůni a představil si, jak její vlasy vlají ve větru. Představil si, jak asi voní a jak jsou hedvábné na dotek. V uších mu zněl její smích…
Přiblížil se na vzdálenost asi centimetr od ní. A jeho rty se na vlastní pohon samy přibližovaly…
Ale ona se odtáhla. Zavrtěla hlavou a byla zase vážná. To mu vadilo, měl mnohem radši, když byla zábavná a odvázaná. Když to byla veselá Lili, jeho Lili, a ne ta smutná, vážná a realistická Lili. Tehdy prostě… v těchhle chvílích si nedokázal přiznat, že její srdce patří někomu jinému. Ne, když se v jeho přítomnosti smála a byla veselá. A on tu vzácnou chvíli tak neomaleně zkazil.
"Máš pravdu," řekla nakonec, sklopila smaragdové oči a odsunula od sebe pergamen. "Asi bych měla jít spát."
"Nechoď," zašeptal.
Zavrtěla hlavou a rychle si nastrkala věci do brašny. Pak se k němu otočila čelem.
"Nesnáším, když ti musím ubližovat, Severusi," řekla upřímně. "Ale… víš, byla bych mnohem radši, kdybys byl můj bratr, protože tě miluju jako bratra. Mám tě moc ráda, ale… ale přála bych si, abys konečně přijal to, že jsme přátelé. Pokud budeš mít zájem, tak můžeme být navždy přátelé. Ale nic víc od toho neočekávej." Řekla a do očí se jí nahrnuly slzy. Nechtěla mu ubližovat, a přesto to teď dělala. "Miluju Jamese Pottera. On tě toleruje. Toleruje a chápe naše přátelství. Tak zkus ty tolerovat jeho." Řekla a naklonila se, aby ho políbila na bledé čelo. Byl tak strnulý, že se mohl jen bezmocně dívat, jak spěšně odchází.
Ne, že by to dávno nevěděl. Ne, že by nechtěl, aby byla upřímná. Ale teď mu připadalo, že kdyby mu lhala, bylo by to snesnitelnější. A možná by bylo snesitelnější, kdyby nebyli přáteli. Kdyby vyšel školu a už se s ní víckrát nesetkal. Kdyby se jí vyhýbal jako čert kříži. Ale cožpak měl sílu to udělat? Ne, zničilo by ho to. Bude trpět tiše. Musí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gringer | Web | 27. prosince 2008 v 9:22 | Reagovat

"Já vám zachráním krk a vy budete drzý?"

"Šest let praxe." xDDDD

bhééé chudák sevíík *in love* nějaká lily tss ... xD haloo seve tady sem *ukazuje na sebe prstíčkem*

2 Petra | E-mail | Web | 27. prosince 2008 v 13:20 | Reagovat

Wow: to jsem nečekala. To, co vytáhla Gingi, mě taky pobavilo. Skvěle napsané, až na pár chybiček, jako zývla, zbalené je to super

3 eli a latri tvoje Sbčko | Web | 27. prosince 2008 v 14:18 | Reagovat

téda :o) tak jako to ej boží!!! tak sem se do toho zabrala :DDD mno fakt si to moc hekzy napsala :o) sem zvědavá estli Harrymu nebo Severusovi nedojde trpělivost v tom jak mu to všecko postupně vypráví!!! :o) jinak jaks pasal o nějkaých chybách tak sem žádný neviděla...ta povídka mě tak stáhla s sebou že sem jenom četla a nevnímala jak je to napsaný!!! ale ty rozhovory mezi Snapem a Potterem eště než začal vyprávět bo tak :o) mno jako povedlose!!! už se těšim na další kapču :DDD jo a bude tam eště nějaká zápletka?? mohla by bejt :DDD ale sem zvědavá eslti stihne přes tu jednu noc převyprávět všecko dyž Severus skoro nic neví :o) mno pokračuj dál...ať tu za chvilku je další povídka :DDD fakt se ti to povedlo!!!

4 Tina | Web | 27. prosince 2008 v 16:36 | Reagovat

Pěkný, hezky napsané a zapadá to do toho, co známe. Jak už někdo napsal, objevilo se tam pár chybiček, ale jinak se to povedlo.

5 Orion | 27. prosince 2008 v 18:03 | Reagovat

Hééél, to bylo úžasnéééé !!

Harry, to je fakt vypravěč za všechny prachy.....

Skvěle napsané ...:)

6 let praxe ...:D:D:D \\směju se oc :D:D:D

Hloupé...

¨Velmi, velmi hloupé...

¨hlopupééé ...

Aaach, Snaepe, já tě miluju :D:D:D

Ten tvůj dokonalý smysl pro takt :)

No, dost o humoru.. Ta poslední část byla úžasná.Tak moc dojemná.

Člověk by ho hned litoval.

(Miochodem, připomněla jsi mi celou sedmou knihu :DD:D )

líblo se mi , jak pslal Ginny spát... Nevím, jak je to ožné, ale cítila jsem v tom tu lásku...

letím, tvoje Or :)

6 Fredy Kruger | 27. prosince 2008 v 18:50 | Reagovat

Stařeček navštívil mši ....

skuhral ... " chytil jsem tam vši !

Celou noc se drbal, ráno z postele

vyskočil a zas je v kostele !

Se svou zavšivenou kšticí

hledal... našel zpovědnici

"pane farář musíte mi poradit,

kdo mi mohl parazity nasadit" ?

" Jdi tam, koho se to týká !

vši jsi chyt od kostelníka ".....

zachrochtal  :  "a neotravuj už" !

sesunul se k zemi... zpit je svatý muž !

Přiběhl kostelník... ten rovněž vrávorá,

opilec opilci... špatná je opora !

" probuď se faráři...

třeba  zas sloužit mši " !

pleská ho po tváři....

s oběma melou vši !

Prchá zděšený stařeček....

svůj zavšivený obleček

odhazuje !

polonahý běží dál...

odplivuje....

" člověk by se bál....

" Ode dneška do kostela nechodím,

pocit mám, že do nebe se nehodím " !

"Rychle domů !  popadává sníh" !

od kostela opilý zní smích.....

šeří se... den pomalu již zkomírá...

dvě postavy... jedna druhou podpírá !

7 Marťa SB | Web | 27. prosince 2008 v 21:14 | Reagovat

nejvíc se mi na tom líbí, že člověk u toho musí přemýšlet :)

8 AdulQa | Web | 28. prosince 2008 v 11:13 | Reagovat

Oh..moc pěkné..=o) Helenko píšeš krásný skvělý povídky..=oP tjn taky jsem Severuse na konci litovala..:D fakt pěkný jen tak dál!:-*

9 Tvá věrná Bells | E-mail | Web | 28. prosince 2008 v 11:49 | Reagovat

helix, to je úplně skvělé!!! celé dopoledne jsem strávila u tvých povídek a vůbec toho nelituju.. toto je nádherné... strašně mě rozesmívá ta Sevova nevědomost.. jak nic neví a Harry pořád vysvětluje :D já z toho nemůžu.. a těch šest let praxe mě taky rozesmálo :D je to úžasné, mě strašně baví číst tvé povídky, protože jsi jedna z nejlepších autorek, které znám! nevím, co bych bez tebe dělala...

10 ginnouš | Web | 28. prosince 2008 v 12:33 | Reagovat

To je moc hezůů..fakt jo.

11 Petra | E-mail | Web | 28. prosince 2008 v 12:57 | Reagovat

Kuju za pochvalu. Bells mě přihlásila do nějaké soutěže s povídkama. Pomooc :D. Já osobně bych dala přednost páru Sev a Lil, ale to by nebyl Harry Potter a co bychom četli? Možná Neville Longbottom a kámen mudrců? To by bylo zajímavé :D

12 Petra | E-mail | Web | 28. prosince 2008 v 17:14 | Reagovat

Zveřejněno. Tak si užij čtení. Já jsem úplně vyplivlá a omlouvám se za chyby, pokud tam budou

13 Sue | Web | 31. prosince 2008 v 23:03 | Reagovat

Ahojky helix,

skutečně krásná kapitola! Jej... já jsem ti k tomu chtěla napsat dlouhý komentář a než jsem přečetla všechny, co už tady jsou, tak jsem zapoměla, co jsem ti chtěla napsat... :-D

No, teď trochu "vážněji". Pár pravopisných chyb jsem tam našla, ale byly to převážně překlepy. Jsem si jistá, že to minimum nevadí.

Zaujalo mě, jak dobře jsi popisovala Sevieho myšlenky a pocity. Skutečně jsem ani na okamžik nezapochybovala, že to cítí on. Naprosto jsi mě "pohltila" dějem. :-)

Harryho vyprávění taky "nemělo chybu". :-D Bohužel, přiznávám, taky obvykle všechno vykládám tak "přímočaře" a pokud se někdo chce dozvědět trochu víc, tak se musí ptát stejně jako Sevie. A ty Sevieho komentáře... Já jsem z nich prostě nemohla! :-D Jen mě trochu překvapilo, že se poměrně často opakoval. Některé ty fráze... Každopádně, skvělě napsané! :-)

Měj se...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.