14. kapitola

23. června 2014 v 20:22 | helix |  Do nebe se nehodím
Pár slov a vysvětlení jsou o článek níž :)

"No výborně," zamumlala Hermiona, odložila knihu před sebe na stůl a opřela se zády do křesla. Ukazováčky si přejížděla po spáncích a oči měla soustředěně zavřené, obočí stažené, jak se snažila na něco přijít.
"Už zase?" zeptal se prostě Ron a ospale civěl do krbu. Před ním ležel jeho domácí úkol z lektvarů; ve společenské místnosti bylo pramálo lidí, většina se zdržela na večeři nebo v knihovně.
"Ano," odpověděla ponuře Hermiona. "Už zase. Nevím, co se to děje. Trochu mi to připomíná… Harryho, když viděl Voldemortovi do hlavy. Ale Harry viděl, na co právě Voldemort myslí, zatímco já…" otevřela oči. "Já nevidím nic, naopak mám strašný výpadek v soustředění, prázdno v hlavě. Ale potom vím… potom mi vždycky dojdou souvislosti…"
"S tím, co právě děláš? Třeba máš nějakou nadpřirozenou moc," řekl Ron trošku pobaveně.
Hermiona to brala naprosto vážně. "Právě že to vůbec nesouvisí s tím, co dělám. Pamatuješ, jak jsme se druhého září u snídaně bavili…"
"Jistě, pamatuju si všechny naše rozhovory," Ron protočil oči v sloup, Hermiona jeho poznámku ale jakoby přeslechla.
"Bavili jsme se o tom, proč není Mcgonagallová ředitelka koleje, a já řekla, že jí je Lupinová… a pak jsem se divila, že to Harry neví, jak mu to mohlo ujít… a potom jste mi ty, nebo Ginny řekli, že o jejím jméně Mcgonagallová nic neříkala…"
"Ale Hermiono," namítl Ron. "Mohla jsi to jméno předtím někde zaslechnout…"
"Ne, těsně předtím jsem měla tenhle výpadek, Rone!" namítla Hermiona. "Nechtěla jsem, abyste něco poznali, ale četla jsem si Denního věštce a najednou jsem byla… mimo. Na chvíli, na pár vteřin, ani jste si toho nevšimli. A potom jsem prostě věděla, jak se ta profesorka jmenuje…"
"Ty ale nikomu myšlenky nečteš, Hermiono," namítl Ron se stopou starosti v hlase. Zvedl se z předložky před krbem, přešel k Hermioně, sedl si vedle ní a objal ji okolo ramen.
"Já ne," řekla Hermiona uvážlivě. "Spíš jako kdyby se na mě napojoval někdo z venku…"
"Ale ty nejsi televizní anténa," namítl Ron a třel Hermioně rameno, jako kdyby tím mohl zahnat bláznivé myšlenky.
"To ne, ale Voldemort se přece taky dokázal napojit na Harryho…"
Ron si povzdychl. "Děláš, jako bys nevěděla, že to bylo kvůli tomu jejich poutu…"
"Ale Voldemort se dokázal napojit na každého, když chtěl, Rone. Proto vždycky věděl, když mu někdo z jeho Smrtijedů lže. Nitrozpyt."
Ron rozhodně zavrtěl hlavou. "Ne, Hermiono. Proč by to někdo dělal? A hlavně, kdo by se ti chtěl napojit do hlavy a číst ti myšlenky?"
"To já nevím. A nevím, proč mi nejen čte myšlenky, ale taky dává informace. Já to nechápu." Povzdychla si, zavřela oči a položila si hlavu Ronovi na rameno.
"A na co jsi přišla teď?" zeptal se Ron vážně.
"Takhle to nepřichází. Mám výpadek, a pak, když se naskytne příležitost, prostě něco vím… a vždycky se to točí kolem té Lupinové. A ta se zase točí kolem Harryho… motá se mi z toho hlava."
"Komu by se nemotala, z toho věčného točení," pousmál se Ron a pohladil Hermionu po vlasech.
"Jdu spát, je sice brzy, ale jsem strašně unavená," řekla po několika minutách Hermiona, unaveně vstala a políbila Rona na rozloučenou. "Však se nejpozději zítra dozvíme, na co jsem zase přišla." Zamračeně se vydala k dívčím ložnicícm a Ron ji nesputil z očí, dokud nezmizela za rohem a dokud neslyšel bouchnout dveře.
**
Harry nerozhodně přešlapoval před chrličem vedoucím do ředitelovy pracovny. Stále si zvažoval všechno, co chtěl s ředitelem probrat.
Hermiona mu opravdu dělala starost. Jak vždycky věděla něco, co se ostatní nedozvěděli… ale není prostě možné, že je Hermiona z toho věčného učení tak zmatená, že se to někde dozvěděla a nedošla jí souvislost?
Jenže Hermiona ví věci, které se nikde dozvědět nemohla.
Rozhodně to bylo nebezpečné. Nelíbilo se mu, že Hermiona ví víc, než by měla, že ví něco, o čem nikdo nemůže mít ani tušení. Trochu se politoval, skoro už čekal, že bude mít klidný rok.
Povzdychl si a pohlédl na netečného chrliče.
"Potter," řekl rozhodně. Překvapilo ho, když chrlič ustoupil z cesty; myslel si, že Mcgonagallová heslo změnila, teď když o něm Harry ví. Ale nová ředitelka zjevně neměla tendenci měnit hesla tak často jako Brumbál.
Vyjel po pohyblivých schodech nahoru a zaklepal na dveře. Skoro doufal, že ředitelka nebude mít čas.
"Dále," ozval se ředitelčin unavený hlas. Harry vstoupil.
Brumbál seděl ve svém obraze v křesle a spal, půlměsícové brýle mu sklouzly na špičku nosu.
"Pottere," vyhrkla překvapeně profesorka Mcgonagallová a rychle zamrkala. "Co vás sem přivádí takhle pozdě?"
"Je teprve šest hodin, paní profesorko," připomněl jí Harry.
"Ach ano, já vím, ale pokud se to týká vašeho studia, mohl jste se mě zeptat třeba po hodině."
Harry znovu nervózně přešlápl. "No, mého studia se to vlastně netýká, paní profesorko."
Profesorka se trochu zamračila. "A čeho tedy?"
"Chtěl bych… potřeboval bych mluvit… o samotě s profesorem Brumbálem."
Profesorka se zamračila, zvedla bradu do výšky a tvářila se tak útočně, že měl Harry chuť o kousek ustoupit.
"Nechápu, proč všichni potřebují mluvit s profesorem Brumbálem. Jsem ředitelka, Pottere, a mám právo…"
"Všichni?" přerušil ji zvědavě Harry. "Kdo s ním ještě mluvil?"
"To není vaše starost, Pottere, alespoň tohle raději přenechte mě," odsekla Mcgonagallová a vstala. "Ustoupím jen proto, že vám přece jen trochu dlužím, Pottere, ale musím přiznat, že mě to poněkud mate a rozčiluje. A mrzí mě, že ve mně nemáte důveru."
"Ale tak to není," vyhrkl honem Harry. "Jde o to, že…"
Ředitelka ho umlčela zdviženou dlaní. "O tom si promluvte s Albusem. Nechám vám soukromí, bude vám stačit tak deset minut?"
"Jistě, díky, paní profesorko," odvětil Harry vděčně.
Profesorka kolem něj rychle prošla a zmizela za dveřmi ředitelny. Harry osaměl.
Rozhlédl se po ostatních portrétech. Bývalí ředitelé a ředitelky Bradavic spali, stejně jako Brumbál.
"Ehm… pane profesore?" zkusil Harry a hleděl přímo na Brumbála, který se po jeho slovech jen zavrtěl. "Pane profesore…" zkusil hlasitěji Harry, Brumbál se však neprobudil. "PANE PROFESORE!" neudržel se Harry a Brumbál sebou polekaně škubl. Nasadil si brýle na správné místo a zmateně se rozhlédl, až utkvěl pohledem na Harrym.
"Harry, chlapče drahý! Co tě zamnou přivádi?" zeptal se překvapeně a roztržitě, upíral na Harryho jasně modré oči a dědečkovsky se usmál.
"Pane profesore, potřeboval bych s vámi probrat jistou… záležitost."
Brumbál se teď díval zvědavě. "Takovou záležitost, o které nechceš mluvit s profesorkou Mcgonagallovou? Harry, doufám, že jsi jí to řekl nějakým zdvořilým způsobem, že jsi na ni nevyjel, jako včera večer profesorka Lupinová." Ujišťoval se Brumbál a Harry vzhlédl.
"Profesorka Lupinová s vámi chtěla mluvit?"
Brumbál přikývl. "Nepochybně tušíš o čem."
"Chtěla vědět, jestli není možné, aby měl Voldemort bratra?"
"Ano." usmál se Brumbál.
"A co jste jí řekl?" vyhrkl Harry, aniž by přemýšlel, jestli je to zdvořilé nebo ne.
Brumbál zamyšleně spojil špičky prstů. Harryho trochu bolely nohy, a tak neúmyslně těknul pohledem ke křeslu. Brumbál si toho všiml a usmál se. "Doufám, že Minervě nebude vadit, když se tu trochu zdržíš, Harry. Posaď se."
Harry se vděčně posadil a vyčkával.
"Kdybych nevěděl pravý důvod její obavy, řekl bych, že je to sice zajímavá, ale nepravděpodobná teorie. Jenomže profesorka Lupinová měla příležitost setkat se s člověkem, který - nejspíš je dobře, že ses posadil, Harry - nejspíš skutečně je Voldemortovým bratrem."
Harry naprázdno otevřel pusu a pak ji zase sklapnul. Vůbec se mu nedostávalo slov. Takže Voldemort může mít skutečně bratra? Když se o tom bavili s Ronem a s Hermionou, připadalo mu to nepravděpodobné, ba i směšné. Až teď si dokázal naplno uvědomit tu hrozbu, která se v tom skrývala, zvlášť pokud byl Voldemortovým bratrem někdo, kdo ho obdivuje, někdo, kdo ovládá stejně temnou magii jako sám Voldemort a kdo stejně jako Voldemort prahne po Harryho smrti, již ne z obavy o vlastní bezpečí, ale z pomsty.
"Jak…?" vydechl Harry. V krku se mu usadil knedlík, nebyl se skoro schopný pohnout a jen na Brumbála tupě zíral. Brumbálovo čelo se zvrásnilo.
"Na to existují jen dvě možné teorie. Jedna z nich je možnost, že Meropa žila s Raddleem ovlivněným lektvarem lásky déle, než jsem si myslel, Harry. Abys pochopil, myslel jsem si, že Meropa zjistila, že je těhotná a v tuto dobu přestala podávat manželovi lektvar lásky. Teď mě ale napadá, že nemám žádné důkazy o tom, že byla Meropa tak lehkovážná hned při prvním dítěti. Třeba se rozhodla přestat manžele očarovávat, až když čekala druhé dítě."
Harry a Brumbál na sebe dlouho zamyšleně zírali. "A ta druhá možnost, pane?" zeptal se nakonec Harry.
"Ta druhá možnost zní, že Meropa měla skutečně jen Voldemorta, jak jsme se domnívali, a když přestala podávat manželovi nápoj lásky…" odmlčel se, jak si třídil myšlenky a pečlivě si vybíral slova. "Víme přece, že se poté Raddle vrátil do Malého Visánku k rodině. Mohl tam se svou přítelkyní - kterou jsi sám viděl, Harry, anebo si našel jinou, to už se nejspíš nedozvíme - počít další dítě, které bylo náhodou obdařenou kouzelnými schopnostmi." Znovu se na chvíli odmlčel. "To mi ale připadá nepravděpodobné."
"Ale jak to budeme řešit?" vyhrkl Harry. "Jestliže tady po světě běhá Voldemortův bratr a bratříčkuje se s Lupinovou?"
"Nechci, abys profesorce Lupinové křivdil, Harry," mírnil ho Brumbál. "Profesorka Lupinová sama uznala, že udělala chybu, když se začala s tím člověkem přátelit, aniž by zjistila, kdo doopravdy je. Věř, že jakmile na to přišla, sptřetrhala s tím všechna pouta."
Harry chvíli mlčel. "Myslíte si, že to on napadl Hermionu?" zeptal se.
"Nevím jistě. Neznáme ho, nevíme, jaký ten člověk je. Ale podle toho, co mi řekla profesorka Lupinová, se pídí po všech informacích o Voldemortovi a snaží se vyhledat tebe, Harry." Brumbál na něj smutně pohlédl. "Není ti přisouzen lehký život, a o to více mě mrzí, že ti s tím prakticky nemohu pomoci."
"Myslíte si, že se ke mně chce dostat přes Hermionu?" zeptal se Harry, který se nenechal odvést od tématu.
"Obávám se, že ano, ale kromě toho útoku nemáme nic, co by tomu nasvědčovalo, ačkoliv ten útok sám křičí o větší o opatrnost a obezřetnost."
"Možná že máme něco, co by tomu nasvědčovalo. Vlastně proto jsem s vámi chtěl mluvit, pane profesore, a teď…" Harrymu to nyní přišlo naprosto jasné. "Pane profesore, ale na Hermionu skutečně někdo útočí!" vyhrkl. " Už první den tady se Hermiona chovala… divně. Myslím, že jsme mluvili o nové ředitelce nebelvírské koleje, o tom, kdo to asi je, a ona bez přemýšlení řekla, že je to Lupinová, i když nikdo jiný to nevěděl… potom se taky nějak záhadně dozvěděla, že je to Remusova sestřenice, ačkoliv vůbec nevěděla, jak… a dneska, když jsem s profesorkou Lupinovou mluvil po hodině - ptala se mě na toho Voldemortova bratra - byl jsem tam s ní sám, nikdo nás neslyšel, a pak jsem šel do velké síně a Hermiona přesně věděla, o čem jsme si povídali…" Myšlenky mu zmateně vířily hlavou a chvíli se obával, že v tom zápalu mluvil nesrozumitelně, ale viděl, že Brumbál se celý napjal a už není tak klidný jako předtím - pochopil.
"Harry, obávám se, že teď nezjistíme, co se stalo. Každopádně o tom stručně zpravím profesorku Mcgonagallovou, měla by to vědět, musí posílit bezpečností opatření kolem školy. Sice nechápu, jak se ten člověk chce k tobě - nebo ke slečně Grangerové - dostat, ale uděláme vše pro to, abychom mu v tom zabránili. Ty, Harry, slečnu Grangerovou nespouštěj z dohledu…"
Ozvalo se zabušení na dveře. Harry nadskočil; skoro zapomněl, že mluví s portrétem, a že Brumbál z masa a kostí nesedí proti němu.
"Pottere? Nechci vás rušit, ale jste tam už skoro půl hodiny, a potřebuji si ještě dodělat nějakou práci," ozvala se profesorka Mcgonagallová.
Harry se ještě jednou podíval na zamračeného Brumbála. Ten zvedl prst a prohlásil: "Rozhodně ji nespouštěj z očí, Harry, ani ostatní své kamarády. Nechám si to všechno projít hlavou a dám ti včas vědět."
Harry přikývl, rozloučil se a vydal se otevřít profesorce Mcgonagallové.
"A Harry!" zavolal za ním Brumbál. Harry se otočil. "Potřebuji, abys mi co nejdříve sjednal schůzku se slečnou Grangerovou."
"Samozřejmě," zamumlal Harry a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scorpio | Web | 5. srpna 2014 v 14:18 | Reagovat

Ahoj,
byl/a jsi přidán/a na seznam neoficiálních autorů fanfiction na adrese http://archivpovidek.blog.cz/1408/seznam-hp-ff-4
S pozdravem
Scorpio za tým B.U.N.C.R.u
*B.U.N.C.R. (Bookcase of Unofficial Creators) je amaterský blog tří adminek, které se snaží dát dohromady co největší počet blogařů/pisálků. Pokud máš nějaký tip, byli bychom rádi za tvou pomoc.

2 Kay | Web | 11. října 2014 v 14:18 | Reagovat

Nemůžu ještě začít číst, protože už si nepamatuju kapitoly 1-13 :( ale jestli mi slíbíš, že budeš pokračovat (a nepřečtu to poctivě do čtrnáctky a pak nebudu mít utrum) tak se do toho dám s radostí ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.